NHL.cz na Facebooku
I s cukrovkou válí v NHL. Seznamte se s Maxem Domim
6. prosince 2015, 14:00
David ZlomekNení úplně tím samým, co má zezadu na dresu na jmenovce. Jméno Domi je všem fanouškům National Hockey League velice povědomé. Jak by taky ne, vždyť Tie Domi, Maxův tatínek, odbruslil v nejslavnější hokejové lize světa přes tisíc zápasů – v nich strávil přes tři a půl tisíce minut na trestné lavici (ano, ti, kdo ho neznáte, hádáte správně, proslavil se jako bitkař). Na dresu má Max číslo 16, což je pocta k Bobbymu Clarkovi, bývalému hráči Flyers, který trpěl cukrovkou – stejně jako Max.
A zatímco ostatní nováčci dostávají pochvalná slova od bývalých hráčů takového kalibru, jako jsou třeba Mario Lemieux nebo Wayne Gretzky, on je odhodlán vybojovat si všechnu chválu sám, chce svou vlastní kariéru, ne být pořád připomínán ve spojitosti s taťkou. Je výbušný, talentovaný, ceněný. Přesně pro takové hráče býval Tie ochrankou na ledě.
„Jsem, kdo jsem já, a můj taťka je, kdo je,“ pověděl arizonský nováček v krátkém rozhovoru s novináři před zhruba týden starým zápasem s Calgary. „Pořád se mě na to lidi ptají. Jsme dva jiní lidé. Samozřejmě, že jsem velmi šťastný kluk, že mám tátu, jakého mám, a učím se od něj. Jako tátu jsem ho využil na maximum. Zároveň ale hraju svou hru,“ přesvědčoval.
„V NHL hrál sedmnáct let, a když jste tam tak dlouho, asi musíte být dobrý. Nikdy nebyl úplně doceněn za své dovednosti,“ povídal a smál se. „Neřekl bych mu to do očí. Víc jsem byl totiž fanda Matse Sundina, ale od taťky jsem se toho naučil hodně,“ říkal.
Tie je, mimochodem, zpátky v centru pozornosti. Napsal totiž knihu, která nese název Shift Work a vypráví veselé příběhy z jeho kariéry a kapitola nebo dvě je také o jeho synovi. Třeba ta, v níž popisuje, jak byl malý Max provázen po kabině basketbalových Býků z Chicaga legendárním Michaelem Jordanem. „Dost dobrý, jsem rád, že se jeho knížce tak daří,“ je rád.
Táta ve své kariéře pendloval mezi Torontem, New Yorkem a Winnipegem. Pro mladíka je možná lepší získat profesionální základ někde jižněji, kde není pod takovým drobnohledem. Koneckonců, když byl kapitán Winnipegu dotázán na gólové mlčení nováčka Nikolaje Ehlerse, odpověděl: „Jeff Skinner byl v Carolině jednou sedmnáctkrát za sebou bez gólů a nikdo se na to neptal. To je dobrá část na tom, když hrajete hokej někde, kde o něj není tavný zájem.“
Dvacetiletý Domi se na to tak nedívá. Očekávání nejsou přítěží, je to součást práce. Jasně, mluví se mu o tom lépe – v sobotu večer měl na kontě 23 bodů za deset branek a třináct asistencí. Proto může být před novináři v klidu. Dave Tippet, trenér arizonských Kojotů, poukazuje na jeho vyspělost. Důvod? Ještě loni byl organizací poslán do juniorů k London Knights. „Pro Maxe to bylo dobré. Bere na sebe zodpovědnost. Nemá hvězdné manýry. V hokeji se pohybuje celý život,“ oceňuje to trenér.
Rok poté, co mu byla diagnostikována cukrovka typu jedna, tehdy třináctiletý Max hrál hokejový turnaj. Nic neobvyklého, co? Ale ano, něco přeci jenom. Změnil si číslo dresu ze třináctky (ano, přesně tak, měl ho na počest Sundina) na šestnáctku. A uhádli byste proč? Byl tam Bobby Clarke a sledoval svého vnuka. „Mamka šla za ním a zeptala se ho, jestli by mě šel pozdravit. Řekla, že to dříve nikdy neudělala, protože od taťky ví, jaké to bylo. Ale přišel a řekl mi ahoj. Bylo to parádní,“ vzpomíná.
Nedovolil, aby ho cukrovka vyřadila ze hry – stejně jako Clarke. Žije se psem, který dokáže rozeznat a oznámit, když je hladina cukru v krvi majitele nízká. „Můj pes je velkou částí mého života.“ I když příchod Oriona, jak se pes jmenuje, stál Domiho spolubydlícího, kterým býval Anthony Duclair, jenž je, jak se ukázalo, alergický na psy. „Takže se musel odstěhovat… Ale žije o pár domů dál, takže každý večer večeříme spolu,“ usmíval se Domi.
A jde jim to. Coyotes prostě táhnou. „To je to nejdůležitější – být schopný sdílet tuto cestu s vaším nejlepším kamarádem. S ním je to ještě větší zábava.“ A příspěvky těch dvou jsou tak výrazné, že po minulé sezoně, která byla zklamáním, se Arizona pohybuje na příčkách pro play-off. Většina hokejového světa očekávala další propadák. Ale Coyotes překvapili.
Musí být pěkné přesvědčit odborníky a experty o omylu, co? „Ani ne,“ řekl Domi se smíchem. „Upřímně, nečtu nic, co vy píšete. To je to, co mě taťka naučil už když jsem byl kluk,“ uzavřel zajímavé povídání pro list Calgary Herald.
