NHL.cz na Facebooku
Pokud budu moct hrát do smrti, tak to udělám, hlásí Jágr
29. listopadu 2015, 12:00
David ZlomekPřed pár dny publikoval známý zámořský web Sportsnet článek o jedné hokejové legendě. O Jaromíru Jágrovi. Článek na nás natolik zapůsobil, že jsme se ho rozhodli přeložit, a tak ho nyní můžete číst i v češtině. Za tento článek vděčíme především redaktorce Kristině Rutherfordové.
Jaromír Jágr má před sebou natažené ruce. Dlaně směřují k sobě a rozdíl mezi nimi, jak mluví, se zmenšuje a zmenšuje.
Už nějakou chvíli tady sedí, v kabině Floridy Panthers, a vysvětluje, proč vlastně pořád hraje hokej na profesionální úrovni. Nepotřebuje nikomu nic dokazovat a nikdy tomu tak nebude. Ostatně, povídání se uskutečnilo před utkáním Floridy s Calgary, ve kterém Panteři vyhráli 4:3. Hádejte, kdo dal vítěznou branku. Ano, bylo to číslo 68.
Je to něco, o čem přemýšlí ve třiačtyřiceti letech. A poté, co vysvětlí všechny ty důvody, proč hraje – jako třeba jeho lásku ke hře, jak se mu nechce začínat další kariéru, jak je to větší zábava, než mít každý den nalajnovanou pracovní dobu –, dostává se k tomu, co nazývá jako „tu nejvíce důležitou věc“.
„Doba mezi tím, kdy přestanu hrát hokej a kdy zemřu,“ říká při pohledu na zmenšující se mezeru mezi dlaněmi, která je nyní opravdu velmi malá, přičemž pokračuje: „Chci, aby byla co nejkratší. Pokud budu moct hrát do smrti, pak to udělám. Co jiného chceš dělat? I když ukončíš kariéru, pořád budeš chodit makat – a možná i více, než když hraješ hokej, protože nechceš vypadat ošklivě a tlustě. Aspoň já to nechci,“ vysvětloval.
Jedna věc je jistá: nikdo v hokeji není jako Jaromír Jágr.
Čerpá ze zkušeností, které nabral v pětadvaceti letech své profesionální kariéry. Vyrůstal, jak všichni víme, v komunistické zemi, je jeden z nejlepších hokejistů vůbec, v hokeji vyhrál všechno, co jde, na jeho adresu se říkalo, jak trucuje a zároveň zůstává nepochopený, v podstatě vymyslel „hokejové vlasy“, odešel z NHL a vrátil se v 39 letech, přičemž body sbírá jako elitní hráč. A, jak by se řeklo u auta, má maximálně tak poškrábanou kapotu.
Nejnovější vydání časopisu Sportsnet (zdatní angličtináři si ho mohou koupit zde) mapuje právě Jágrovu kariéru, přičemž o ní mluvili s více než patnácti lidmi – spoluhráči, trenéry a přáteli z minulosti i současnosti. A o nenapodobitelné kariéře i s Jágrem samotným.
Mezi těmi, kteří o hrající legendě mluvili, byl třeba generální manažer Caroliny a člen Síně slávy Ron Francis, další rodák z Kladna Tomáš Plekanec, bývalý trenér Penguins Kevin Constantine, spoluhráč Roberto Luongo, bývalý spoluhráč Scott Hartnell, krajan Robert Lang nebo generální manažer Panthers Dale Tallon. Dělali si srandu z jeho zadku, mluvili o tom, jak se pořád usmívá, jak nadšení jsou z toho, že si opět nechává narůst „mulleta“, jak umí bruslit pozadu nebo o jeho neuvěřitelné pracovní morálce.
Ale o Jágrovi je tu ještě jedna věc. A to ta, že lidé o něm mluvit prostě chtějí. Do redakce totiž zavolal hvězdný Henrik Lundqvist sám od sebe, aby mohl povyprávět příběhy, které s číslem 68 zažil během tří sezon s ním po boku na Manhattanu.
Jágrova role se za ty roky, samozřejmě, změnila (Luongo ho nazývá „skoro důchodce“). V jeho nejlepších letech, to hrál zrovna za Rangers, si dělal na ledě, co se mu zachtělo, říká on sám. „Tehdy jsem si řekl: No, ku**a, musím dát gól. A dal jsem ho. No, zas tak úplně to nebylo, ale skoro. A pak, pokud to viděl, trenér řekl: Hele, dělej si na tom ledě, co chceš. Protože věděl, že ten zápas mu vyhraju,“ vzpomínal.
Dnes, už na Floridě, kde je v lajně s dvěma kluky, kteří ještě nebyli na světě, když byl draftován, Jágr přijal jinou roli. „Pokud ti dá někdo svobodu, musíš vědět, že jsi tam od toho, abys byl rozdílovým hráčem. Tu svobodu teď nepotřebuji, protože nejsem ten, kdo dělá rozdíl – jako v New Yorku,“ uzavřela osmašedesátka.
