Vladař o ZOH, rivalitě s Pens či stylu Flyers: 80 % týmu jsou dříči. Spartě fandí, i když se nedaří

Rozdíl mezi Kanadou a Amerikou? „Počasí!“ vypálí Daniel Vladař při online rozhovoru s novináři. Philadelphia sice není zrovna plážová destinace, nicméně po čtyřech letech strávených v promrzlém Calgary bezesporu příjemná změna. 28letý gólman se rozmluvil o blížící se olympiádě, rivalitě s Pens, ostrém stylu Flyers či fandění fotbalové Spartě.

Brankoviště loni nepatřilo k nejsilnějším stránkám „Philly“, která se už pět let nepodívala do play off. Takže jestli Daniel Vladař bude parťáka Erssona (úspěšnost zákroků 86,44 %) i nadále přechytávat, klidně může být svrchovanou jedničkou.

I díky rodákovi z Prahy rozehráli Flyers sezonu vcelku nadějně. A trenéři národního týmu mají před olympijskými hrami, co se gólmanů týče, jen příjemné starosti...

Jak zatím hodnotíte adaptaci v novém působišti?
Z nějakého osobního hlediska asi spokojenost být může, ale ta sezona bude ještě hrozně dlouhá. Zatím odvádíme dobrou práci, sbíráme body, vyhráváme zápasy a pořád se držíme okolo play off. Samozřejmě víme, že Východní konference je strašně vyrovnaná – jeden tým může být první, ale zároveň i poslední. Pořád stojíme pevně na zemi a snažíme se zlepšovat, abychom na konci sezony měli těch bodů co nejvíc.

Čím vás v létě Philadelphia přesvědčila? Peníze, nebo i něco jiného?
Peníze jsou samozřejmě taky důležité, ale na druhou stranu si myslím, že jsem pořád ve věku, kdy můžu něco dokázat. Takže spíš než peníze hrála roli ta šance, kterou tady můžu dostat.

Co je pro vás po čtyřech letech v Calgary největší změna?
Největší změna je v tom, že chytám víc zápasů a to vytížení tady mám větší. V něčem je to pro mě trošku nové, protože tolik netrénuju, víc hraju nebo třeba tolik neposiluju. Předtím jsem měl o něco víc času, když jsem věděl, že budu chytat jednou za týden nebo jednou za deset dní. Teď jsou ty zápasy na sebe víc namačkané, takže v tomhle je to jiné. Obě organizace se ke mně chovaly velmi slušně a hezky, čehož si hrozně vážím.

A z pohledu života? Přeci jen jste vyměnil Kanadu za Spojené státy...
Počasí! Když člověk ráno v listopadu otevře oči a necítí, že je venku nějakých minus dvacet, je to velký rozdíl. Amerika je trošku specifická tím, že je tady pro ně všechno blízko, ale pro nás Evropany, kór Čechy, je to daleko. Kluci kolikrát říkají, že bydlí kousek ode mě, a přitom to mají čtyřicet minut. Všechno je takové roztahané, ale my si nestěžujeme. Jsme už zabydlení a líbí se nám tady.

Letošní sezona je specifická kvůli olympiádě. Jak o ní přemýšlíte?
Každý říká, že by to byl další splněný sen. A je to pravda, ať už jsme to my z NHL nebo kluci z Evropy. Každý se tam chce dostat. Pro fanoušky je sice olympiáda blízko, ale pro nás hokejisty ještě daleko, takže se na to neupínám a nesoustředím. Snažím se vybudovat si co nejlepší pozici ve Philadelphii, a kdyby pak přišla pozvánka, byl bych strašně rád, těšil bych se a byl vděčný. Ale zbytečně si na sebe nepletu bič v tom slova smyslu, že kdyby se to náhodou nepovedlo, bylo by všechno špatně. Věřím, že trenéři vyberou ty nejlepší kluky, co budou zrovna k dispozici.

Pro české gólmany je navíc boj o pozvánku mnohem těžší, protože je vás v NHL opravdu hodně.
Myslím, že je to jak pro nás, tak pro celý český hokej dobře, že tady není jeden nebo dva brankáři, ale je nás hodně. I pro trenéry je to komfortnější pozice, protože mají z čeho vybírat. Vůbec na to nekoukám tak, že bych chtěl menší konkurenci. Všichni kluci, co tady jsou, jsou perfektní gólmani. Všem se zatím daří, takže doufám, že v tom budeme pokračovat.

V hokeji se čím dál tím víc hledí na statistiky. Procentuální úspěšnost zákroků je klasika, ale postupem času se bere ohled třeba i na očekáváné góly. Vy osobně svoje čísla sledujete?
Abych řekl pravdu, tak ne. My brankáři to máme tak, že když se na to člověk moc upíná, většinou to nedopadne dobře. A u těch očekávaných gólů je to složitější. Kolikrát je střela od modré, projede tam obránce, brankář to v životě nemůže vidět, ale je to gól, který měl chytit. Tyhle statistiky určitě mají nějakou váhu, ale my se na ně nekoukáme. Pro mě jsou nejdůležitější body a výhry. Myslím, že každý brankář v téhle lize potvrdí, že radši bude nejhorší ve statistikách a bude mít nejvíc výher než naopak.

Co je pro vás před zápasem, který máte chytat, důležité? Máte nějaké rituály, speciální stravu nebo něco podobného?
Jo, všechno, co jste zmínil. Je to trošku jiné v tom, že teď trávím na regeneraci víc času, než jsem byl zvyklý, protože těch zápasů mám víc v kratší době. Svůj režim jsem musel trošku změnit, malinko ubrat v tréninku a víc se zaměřit na regeneraci. Je to pro mě nové, na druhou stranu jsem sem s tím šel. Rozhodně si nechci stěžovat, jsem za to rád.

V Calgary je hokej skoro náboženství, podobně jako v celé Kanadě. Vnímáte, že je ve Philadelphii ze strany veřejnosti a médií o něco menší tlak?
Myslím, že tlak může být všude. Záleží, co za něj považujete. Já vždycky říkám, že tlak je takový, jaký si ho člověk připustí. Můžou to být média, rodina, kamarádi... Ať už člověk odchytá dobrý, nebo špatný zápas, je lepší to nečíst, to bych poradil i mladším klukům. Najdou se lidé, kterým budete sympatický, ale zároveň i takoví, kterým sympatický nebudete, ať už hrajete jakkoliv. Naučil jsem se nečíst žádné komentáře, žádné sociální sítě. A hlavně ne po zápasech, to je úplně nejhorší. Rozváže to ruce, člověk se soustředí jenom na sebe, svůj pocit, tým a spoluhráče. Pak má hlavu daleko čistší, než když se zaobírá názory ostatních.

Koncem října jste doma vyhráli zápas s Pittsburghem. Sice ho odchytal váš kolega Samuel Ersson, ale přesto... Cítil jste tu velmi známou rivalitu mezi Flyers a Penguins?
Stoprocentně. Tady ve Philadelphii mají fanoušci historicky rádi tvrdší hokej – hity, rvačky, různé pošťuchování kolem brány a podobně. Z fanoušků je cítit, že to fakt milují, kolikrát při tom řvou víc než u gólu. S Pittsburghem to bylo cítit už na rozbruslení. Pro mě jako nového hráče, který tohle derby nezažil, to bylo něco nového. Diváci to prožívají hodně a myslím, že i někteří kluci mezi sebou mají ne úplně dobrou krev. Hlavně ti, co jsou tady delší dobu. Rivalita pořád přervává, což je rozhodně dobře pro hokej.

Ale kdybych to měl srovnat s Kanadou, tak je to zase úplně něco jiného. V Kanadě je hlediště takové tišší, lidé tam mají hokej na prvním místě a přijde mi, že mu fakt hodně rozumí a tu hru sledují. Tady v Americe jsou spíš takoví pobláznění a mají rádi právě ty potyčky, které k hokeji taky patří.

Philadelphia má jeden z nejmladších kádrů v NHL, kdo je v kabině lídr?
Řekl bych, že tak nějak všichni. Nejvíc se to samozřejmě upíná k Seanu Couturierovi, Sanheimovi a Konecnymu, protože to jsou kluci, kteří tady hrají nejdéle. A tu mentalitu, co se dědí z kabiny na kabinu, si pořád udržují. Na ledě umí být hrozně nepříjemní. Vím, že Philadelphia celkově u protihráčů kvůli tomu stylu není moc oblíbená. Tihle tři jsou teda největší lídři, ale i mladší kluci se nebojí v kabině cokoliv říct, parta je tady fakt dobrá.

Klidně se o tom stylu ještě rozpovídejte...
Je bojovný. Když se podíváte na sestřihy, tak ty góly kolikrát nejsou úplně hezké. Náš hokej je celkově hodně důrazný, díky tomu s námi ostatní týmy nechtějí hrát. Máme hráče, co jsou silní fyzicky i na puku. Pak jsou týmy, které mají třeba talentovanější hráče, i když jsme posílili Zegrasem a Mičkovem, ale osmdesát procent našeho kádru tvoří dříči a kluci, kteří na ledě nechávají všechno.

Prý s asistentem trenéra Jaroslavem Svejkovským nemluvíte česky, aby si ostatní kluci nemysleli, že je pomlouváte. Ale oba jste v týmu noví, pomohl vám něčím?
Ani bych neřekl pomohl, ale vždycky, když máme nějakou možnost, tak si česky pokecáme. Třeba na obědě, když se to vylidní, nebo když okolo nejsou ostatní. On má svou práci, já mám svou práci. Je hrozně fajn, ale vztah máme profesionální. Zkrátka je to pro mě trenér, mám k němu respekt, on ho od hráčů má taky.

Je ve Philadelphii znát odkaz Romana Čechmánka, který za Flyers v minulosti chytal?
Určitě. V klubu jsou i lidé, kteří tady fungují celý život. Často se mě ptají na české hráče, co za Flyers hráli – jestli je znám, jak se mají nebo co dělají. Ať už je to právě Roman Čechmánek, Kuba Voráček, Radko Gudas, Petr Mrázek, můžeme jít dál... Těch kluků tady prošlo docela dost. Každý tady zanechal nějakou stopu.

Co volný čas? Víme, že jste fanoušek fotbalové Sparty, stíháte ji sledovat?
Zrovna v neděli jsem si po tréninku pouštěl druhý poločas, výsledek samozřejmě všichni známe (Sparta doma remizovala s Teplicemi 2:2, pozn. red.). Je to pro mě spíš takový relax. Několikrát jsem zmiňoval, že nejsem fanoušek úspěchu, takže se na fotbal vždycky rád podívám. Amerika je specifická v tom, že je tady fakt všechno. Můžeme jít do kina, objevili jsme tady českou kavárnu... Snažíme se ten hokej občas taky trochu vypustit, našli jsme v tom nějaký náš režim.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter